Žena pro ženy: Ivana Tykač

Níže vám přinášíme podstatnou část rozhovoru, který Ivana Tykač poskytla v září 2021 Víkendu, příloze Hospodářských novin. Mluví v něm na úvod o svém pohledu na stávající společnost, o uskromnění, o mladých, kteří nechtějí žít život svých rodičů, a pokračuje samozřejmě o Obědech pro děti a dalších charitativních projektech.

(asi 8 minut čtení)

„Sto tisíc českých dětí se potýká s chudobou. To je sto tisíc traumat způsobených vyčleněním ze společnosti.“

 Ivana Tykač, ředitelka a spoluzakladatelka WOMEN FOR WOMEN, o.p.s.

Rozlehlé podkrovní prostory v centru Prahy slouží jako zázemí obecně prospěšné společnosti Women for Women. Ivana Tykač zde ve své kanceláři popisuje proměnu filantropie, jíž věnuje poměrně významné množství času. Spolu s manželem Pavlem Tykačem založila Women for Women v roce 2012. Od té doby na pomoc věnovali 220 milionů korun.

Women for Women, tedy Ženy ženám, se i během covidových uzávěr starala o to, jak zajistit obědy dětem z chudých rodin na základních školách a jak pomoci samoživitelům v tíživé situaci s bydlením. Navíc nově rozdávala počítače pro sociálně nejslabší. „Poptávka po pomoci během covidu opravdu hodně vzrostla,“ říká k tomu Ivana Tykač.

Pojďme tedy k rozhovoru, který začíná aktuálním tématem. Letos totiž projekt Obědy pro děti obsadil druhé místo v soutěži Ceny SDGs za veřejnou sféru, kterou vyhlašuje Asociace společenské odpovědnosti. Porota přitom vybírala téměř z 270 projektů, které míří k naplňování cílů udržitelného rozvoje podle OSN, jež byly celosvětově vytyčeny před šesti lety. Slavnostní předání cen proběhlo v polovině září.

HN: Co pro vás druhé místo v soutěži SDGs znamená?

Je to skvělá odměna pro náš tým a velmi nás to motivuje. Jen si říkám, proč vlastně takové soutěže jsou. Lidé by si měli pomáhat a chovat se ohleduplně ke svému okolí i bez soutěží. Ale to je jen takové zamyšlení, samozřejmě chápu, že je záslužné ukazovat vzory a ty oceňovat, a my jsme za umístění opravdu rádi. Obecně – nemám moc ráda slovo udržitelnost. Přijde mi, že je to jen moderní výraz pro šetrnost a empatii k druhým.

HN: Co ve vašem světě znamená udržitelnost?

Udržitelnost je pro mě uspokojování vlastních potřeb s ohledem na uspokojování potřeb druhých. Včetně budoucích generací. Pokud evropská společnost se svou životní úrovní bude nadále tolerovat široce rozevřené nůžky mezi sociálně slabými na jedné straně, jako jsou například někteří samoživitelé, a vysoce příjmovými skupinami na straně druhé, může dojít k její destabilizaci. A hraje v tom velkou roli i digitalizace, protože pokud nebude zajištěn rovný přístup ke kvalitnímu vzdělání, časem se vytvoří nezaměstnatelná skupina lidí, která se vyčlení ze společnosti a bude nestabilitu umocňovat.

HN: Zmínila jste také šetrnost.

Řeším ji stále více, protože mě štve ten ohromný konzum všeho. Sladkých nápojů, oblečení, hraček pro děti, jahod v lednu… To vše vede k plýtvání zdroji. A výsledkem je, že nám jahody v lednu nechutnají, děti si s hračkami nehrají, oblečení nestíháme unosit a obezita je jednou z nejrozšířenějších chorob moderního světa. Pokud bychom se všichni trochu uskromnili, nemuseli bychom mnoho problémů současnosti řešit.

HN: Musíme mít lepší životní prostředí jen výměnou za vlastní zchudnutí? Není to proti všemu, na čem naše západní společnost zatím rostla?

Uskromnění automaticky neznamená zchudnutí. Vím, že cokoliv řeknu jako Ivana Tykač, manželka jednoho z nejbohatších Čechů, bude znít divně, ale já to myslím s menší spotřebou vážně. Nemusím jíst maso každý den, je to dokonce zdravé. Nepotřebuji topit na 25 stupňů, když si na sebe můžu vzít svetr. A každý den se snažím tento úhel pohledu přenést i na naše děti. Zlobím se, když nakupují v Zaře a říkají, že jsou to levné kousky, ale zapomínají, že ty levné kousky představují například i levnou dětskou pracovní sílu na druhém konci světa, odkud se to zboží přepravuje. Jsou to každodenní osobní volby, kterými můžeme ovlivňovat svět kolem sebe. Při takové životní úrovni, kterou v Evropě zažívá naše generace, už nemůže jít o neustálý hospodářský růst. Jinak nás to jednou zahubí. U nás je 12 procent chudých dětí, v Itálii už je to pod 30, ve Španělsku nad 30 procent dětí ohrožených chudobou. Nedivme se pak tomu, že mladí stávkují a nechtějí žít život svých rodičů.

HN: Mladí obvykle stávkují za různé věci, v čem je ale nastupující generace jiná?

Jsem z generace, kterou neustále pronásleduje vidina výkonu, a sama pracuji vlastně pořád. Takto je nastavená naše západní společnost. Ale ukazuje se, že to není hodnota, kterou sdílejí naše děti. Naše generace byla vedena k překonávání sama sebe, ke stále vyšším výkonům. Stačí se podívat na motivační knihy posledních dekád. Stali jsme se tak otroky sebe samých a nedovolíme si odpočinout. Ve čtyřiceti pak zjišťujeme, že nás honba za výkonem stojí mnoho energie, cítíme, že nám to už tolik nejde, a narážíme na strop svých možností. Pak zažíváme každodenní zklamání, jsme unavení a frustrovaní.

Vyrůstá ovšem nová generace, která to bude mít podle všeho úplně jinak. Hledá uspokojení v jiných věcech a uznává jiné hodnoty. Řekněme určité spočinutí – bytí.

HN: Hovořila jste o chudobě dětí. Jak se do ní propsal covid?

Znamenal opravdu skok k vyšším číslům. Přinesl problémy do spousty domácností, které je předtím neměly, a čísla ještě porostou. Některé školy nám hlásí, že se tento problém začal týkat i střední třídy. Sto tisíc dětí do 15 let se potýká s chudobou. To je sto tisíc traumat způsobených vyčleněním ze společnosti, sto tisíc chybějících zážitků třeba i tím, že dítě jednoduše nejde spolu s ostatními na oběd. Navíc mnohdy opravdu mají hlad, nenosí si ani svačiny, protože jejich rodiče na to nemají peníze.

HN: Když byly školy zavřené, jak jste mohli provozovat svůj projekt Obědy pro děti?

Jsem ráda, že se nám podařilo prosadit během relativně krátké doby od vyhlášení lockdownu alespoň to, že jídelny a výdej jídel začaly opět fungovat. Pochopitelně servis využívalo mnohem méně dětí, ale některým rodinám obědy zvenčí významně pomohly. Třeba tím, že rodiče mohli pracovat a zároveň se učit s dětmi a nepřicházeli o čas ještě vařením. V součtu jsme ale využili mnohem méně příspěvků od dárců, peníze nám na transparentním účtu zbyly do dalších let a systém státních příspěvků jsme vraceli ministerstvu. 

Teď už zase jedeme s projektem naplno, máme v něm zapojených zhruba 1.600 škol a další se hlásí. Dnes (pozn: k 16.9.2021) nám již obědvá 7.000 dětí z celé České republiky za více než 36 milionů korun. Jako ambasadoři nejlépe fungují sami ředitelé, kteří si mezi sebou při různých příležitostech řeknou, že zapojení je skutečně jednoduché.

HN: Chystáte v projektu něco nového?

Ladíme systém průběžně, aby byl jednodušší pro rodiče i školy, ovšem v principu není na Obědech pro děti moc co inovovat. Když jsme ale všichni seděli doma s dětmi na on‑line výuce, uvědomila jsem si, jak těžké to musí být pro sociálně slabší rodiny, které nemají potřebné vybavení nebo mají doma jeden počítač pro více lidí, a spustili jsme projekt IT pro děti. V krátké době jsme tak rozdali takřka 350 počítačů dětem, které je potřebovaly. Problém byl už techniku jen sehnat, sklady byly vyprodané, ale pomohla naše dvorní dodavatelská firma IT Skylab. Oslovili jsme pak tisíc základních škol, se kterými spolupracujeme v rámci projektu Obědy pro děti, a obratem jsme obdrželi tisíce žádostí o pomoc dětem s technikou a on‑line připojením. Ve spolupráci s třídními učiteli jsme vybrali nejakutnější případy. Soustředili jsme se především na vyšší třídy druhého stupně.

HN: Kdo se na projektu ještě podílel?

Trefili jsme se do doby, kdy všichni chtěli pomáhat, a to nejen šitím roušek. Firma Skylab pro nás počítače nakupovala a konfigurovala bez své marže a zdarma zajišťovala technickou podporu jednotlivým dětem. Společnosti O2, ING Bank a Škoda Auto zas zajistily dětem on‑line připojení na celý školní rok.

HN: Také jste se učila doma s dětmi?

Ano a z toho, co a jak se učily mé děti a děti kolegyň v on‑linu, jsem nadšená nebyla. Asi jsem nebyla jediný rodič, který zjistil, že žáci jsou zasypáváni spoustou informací, jež jsou často zastaralé a pro jejich budoucnost nepotřebné. Je důležité si umět říct, co děti budou v budoucnu potřebovat a co už ne. Místo toho, abychom je nechávali vyniknout v tom, co je pro ně přirozené, jim často vytváříme zbytečná traumata tlakem na naplňování vlastních vizí. Dříve jsem do výchovy a vzdělání svých starších dětí hodně projektovala vlastní představu o tom, co by měly umět, a málo hleděla na to, co ony samy chtějí a co jim jde. Ty mladší to mají se mnou jednodušší, protože víc vnímám a snažím se odhadnout, jakou mají povahu a kam kráčí. Ale abychom ten přístup změnili celoplošně, museli bychom začít na pedagogických fakultách, kde se budoucí učitelé formují.

HN: Staráte se také o bydlení samoživitelů. Jak tuto oblast ovlivnil covid?

Zájem o projekt Bydlím, tedy jsem bohužel hodně narostl. Celorepublikově jsme tedy začali dotovat kauce na bydlení. Jestliže před covidem měsíčně přicházelo 20 až 30 žádostí, teď je jich 150. Úhrada kauce na bydlení je nástroj určený samoživitelům, protože jejich finanční situace je často napnutá. Samoživitelé, proto aby zabezpečili sobě a svým dětem dostatečnou životní úroveň, mají často dvě až tři zaměstnání. Během lockdownu ale mnozí zůstali doma se svými dětmi, nejdříve na 60 procentech a později na 80 procentech svého příjmu a o většinu brigád přišli. Do toho třeba druhý rodič přestal posílat peníze, takže mnohdy neměli ani na nájem. K tomu ve chvíli, kdy nemáte žádné finanční rezervy, se paradoxně nemůžete přestěhovat ani do levnějšího bydlení, protože nemáte na kauci. A tak musíte zůstat v drahém bytě za 30 tisíc a dluhy se začnou kupit. Tomu se snažíme předcházet.

HN: Sama máte zkušenosti jako samoživitelka. I to je důvod, proč se této oblasti tak věnujete?

Ano, vím, jak je to těžké. V jeden okamžik v životě jsem se dostala do situace, kdy jsem byla absolutně bez peněz, moje firma byla v konkurzu a já zůstala sama se třemi dětmi. Měla jsem štěstí a zvládla jsem to. U sociálně slabých samoživitelů je přitom velmi důležitý první rok, kdy se musí s novou situací vypořádat. Přesvědčujeme je, aby byli s námi neustále v kontaktu a řešili všechny těžkosti a ekonomické potřeby, které přicházejí. Aby nespadli do exekucí.

HN: Na čem dále pracujete?

Jsme pyšní na projekty Servis vztahů a Servis rodiny, který realizujeme ve spolupráci s Okresním soudem v Mostě. V okamžiku rozpadu rodiny a následných rozepří je v Česku standardem obrátit se na soud, který o poměrech dětí rozhodne za rodiče a nastaví jim jejich budoucí vzájemné poměry. My se na soudu v Mostě snažíme vytvořit prostředí, kdy rodiče se o budoucí péči a výchově svých dětí dohodnou sami. A protože je to jejich vlastní dohoda, má větší závaznost, a je proto pravděpodobnější, že bude dodržována. V praxi to znamená, že rodičům na soudě vysvětlujeme, jak mají o rozvodu s dětmi mluvit, co jim říkat, co naopak ne a jak je připravit na novou situaci. Dále mají možnost využít služby mediátorů a psychoterapeutů. Podstatou projektu je provést zúčastněné rozvodem tak, aby nebyly traumatizovány především děti.

HN: Přinesl covid něco pozitivního pro vaše činnosti?

Vyzkoušeli jsem si, že poradenství můžeme poskytovat i on‑line a zůstává přitom efektivní. Vždy jsem byla velkým příznivcem technologií a teď jsem ještě větší. Nejen v byznysu, ale také při pomáhání lze dělat věci jednodušeji, rychleji, s širším zásahem, a ve výsledku tedy efektivněji. To je směr, kterým chceme kráčet. A vidíte, už zase mluvím o výkonu. Toho se už nezbavím.

Celý rozhovor najdete zde na stránkách HN.cz (v placené části). Děkujeme!