Voda

Prásk. Velká sněhová koule mně míří přímo za krk. Za ní další. A ještě jedna. Jsme na horách, bělostné vločky nám padají do tváře a už dobrou hodinu vedeme s dcerou velkou sněhovou bitvu, v níž na plné čáře prohrávám. Sníh za krkem taje a v tenkých studených pramíncích mi stéká za tričko. Brrr. Jsme promočené a drkotáme zuby. Jdeme se ohřát a dcera si s sebou domů jako trofej odnáší sněhovou kouli.

Než zapálíme oheň v krbu, umyjeme si ruce a postavíme vodu na čaj, ze sněhu zbude na podlaze jen loužička vody. „Mami, víš, že kdyby na světě neexistovala voda, my dvě bychom tu teď nebyly a vůbec si spolu neužily tolik legrace?“ ohromí mě zvonivý hlásek mojí holčičky. A tak si začínáme povídat o vodě. Třeba o tom, že je to vášnivý cestovatel, nebo jak je obdivuhodné, kolik kilometrů urazí tam a zase zpátky a jak úžasně dokáže měnit svou podobu. Chvíli je drobným pramenem, pak rybníkem či jezerem, promění se ve velkou řeku, moře či oceán. V jeden okamžik je to pára, pak jemný déšť, pořádný slejvák, sněhová vločka, bělostný sníh, ledová kra, těžký černý mrak, špičatý rampouch nebo „ty krásné načechrané obláčky – beránci, mami.“ Vyprávíme si, že voda je všude kolem nás i v nás, že ve vodě vznikl život a všechno živé na naší planetě potřebuje vodu. Že z ní máme prospěch každý den a přitom ji bereme jako samozřejmost. A taky, že si uprostřed blahobytné Evropy jen těžko dokážeme představit, že jinde na zeměkouli žije přes půl miliardy lidí, pro které je voda luxus a musí se pro ni trmácet často desítky kilometrů. „‚Kdo si jednou přinese vlastní vodu, pochopí hodnotu každé kapky‘, tak nějak ti to říkal děda, když jsi byla malá, viď mami?“ Pijeme čaj, oheň v krbu příjemně praská. „Mami, slyšíš to? Asi nám kape kohoutek. Půjdu ho utáhnout. A víš, co? Já se dneska večer nebudu koupat,“ uzavírá dcera naše malé vzdělávací okénko. Když si pak pozdě v noci čistím zuby a voda z kohoutku teče chvíli naprázdno, vzpomenu si na ty, co tuhle vymoženost nikdy mít nebudou a rychle vodu zavřu. Ne že bych si myslela, že tím zachráním svět, ale prostě proto. Dcera, voda, a tak 🙂

Ivana Tykač