Měsíční sloupek Ivany Tykač: Tajemství valentýnských růží

Ačkoli slýcháme celkem často ve svém okolí kritiku svátku svatého Valentýna s pohrdlivým dovětkem, že jde o importovaný zvyk, asi bychom nenašli nikoho, komu by okamžitě nenaskočilo v hlavě rovnítko s láskou, zamilovaností, a s tím souvisejícími srdíčky, červenými růžemi a bonbony.

Jen málokdo však ví, že Valentýnové byly podle všeho asi dvě osoby, jejichž osudy se spojily do jedné. Oba konali dobré skutky, zemřeli mučednickou smrtí, a nakonec přišlo svatořečení. Jeden podle dochovaných legend pomáhal zamilovaným tím, že je tajně oddával, druhý pomáhal léčit a poskytl pomoc nejchudobnějším. Traduje se, že za kruté zimy k Valentýnovi přišel chudě oděný a mrazem zkřehlý muž. On, budoucí světec, ho utěšil a oblékl do svých šatů. Dostal je vráceny s tím, že svým skutkem oblékl samotného Ježíše. Jisté je, že v lidech už před staletími bylo zakódováno to, že pomáhat slabším je ctnost, které bychom si měli vážit. Postoje jedince se samozřejmě v průběhu jeho života mohou měnit pod vlivem událostí a okolností, vyvíjí se i postoj společnosti k tomu, do jaké míry je celospolečensky prospěšné nenechat někoho padnout na dno, ale podat mu pomocnou ruku.

Asi málokoho napadne, když objednává u příležitosti svátku tohoto světce pugét rudých růží, že mohou mít trny, jejichž píchnutí může bolet dlouho, hluboko – a to nejen obdarovanou či obdarovaného. Často se totiž pěstují na farmách ve východní Africe, kde se na pracovní podmínky, které mohou i poškozovat zdraví pěstitelů, příliš nehledí. Pěstování květin je však pro africké země významné, přináší potřebnou cizí měnu a tisícům lidí poskytuje práci. Vznikly iniciativy, které usilují o certifikace pěstovaných květů, aby nedocházelo k potlačování etiky. V rámci udělení certifikace je nutné, aby zaměstnanci (v případě pěstování květin jsou to převážně ženy) měli alespoň zákonnou minimální mzdu, jasně stanovenou pracovní dobu, ochranné oděvy a školení o bezpečném zacházení s chemikáliemi. Dětská práce je zakázaná. Jenomže – to je ideál. Kolik květin se k nám denně dováží? A u kolika z nich si vůbec všimneme, zda mají výše uvedené certifikáty? A ruku na srdce: zajímá nás to opravdu? Zvlášť když květiny bez certifikátu, který lehce přehlédneme, jsou levnější? (Platí to samozřejmě i u jiného sortimentu.) Tady se musím na chvíli zastavit. Víte, že podle aktuální zprávy OSN a údajů ILO (Mezinárodní organizace práce) ve světě, převážně v zemích Afriky a Asie, žije 160 milionů dětí, které jsou nuceny pracovat? Poprvé za posledních 20 let se tak zvýšil počet pracujících dětí, kterých bylo v roce 2020 o 8,4 milionu více než čtyři roky předtím. A jak tušíte, nejedná se o běžnou výpomoc v rodině, kterou známe u nás (child work), ale o soustavnou výdělečnou práci (child labour). Ta těmto dětem často brání v dosažení alespoň základního vzdělání. Nemají šanci se dostat někam výš než jejich rodiče. I proto si myslím, že masově komerčně pojaté valentýnské oslavy a nájezdy na květinářství by mohly být dobrým impulzem k tomu, abychom se začali zajímat, odkud a za jakých podmínek k nám krásné květy, kterými chceme zdůraznit nebo potvrdit vzájemnou lásku, doputovaly. Co říkáte? Ostatně – domnívám se, že je nutné se celkově zamýšlet nad naším chováním v oblasti spotřeby a přehodnotit zvyky z let minulých. Chceme-li žít na této planetě dál a předat ji našim potomkům v obyvatelné formě, musíme změnit své chování. A začít každý u sebe. Každý z nás je součástí těch 7 miliard lidí obývajících naši modrou planetu, a tudíž odpovědná spotřeba každého jedince je pak v rámci celku obrovskou možnou hybnou silou. Změna je určitě možná. Jen – a to hlavně pro západní civilizaci – s sebou ponese řadu omezení. V mnoha oblastech života bude něco už asi navždycky jinak. Rozuzlení přinesou již nejbližší roky. Ale to, že stojíme na prahu zásadních změn, je víc než jisté. Ovlivní to nás, naše děti i vnoučata. Řadu let si vědci kladou otázku, kolik lidí vlastně naše planeta dokáže uživit. Podle analýzy globálního systému potravin z roku 2020 se na Zemi za stávající situace bez problémů nasytí jen 3,4 miliardy lidí. Tedy za podmínky, že přitom naše civilizace nemusí překračovat stanovené bezpečnostní limity pro udržitelný rozvoj planety. Z toho je jasné, že tyto limity překračujeme. A donekonečna to nepůjde. Ze stejné zmíněné analýzy však rovněž vyplývá optimističtější fakt, že pokud lidstvo udělá několik klíčových změn v zemědělství a péči o krajinu, měla by Země uživit lidí mnohem víc, a přitom udržet životní prostředí v dobrém stavu. Kdybychom k takovým změnám ještě významně omezili produkci odpadu z jídla a spotřebu tradičně vyráběného masa, mohla by Země podle odhadů uživit prý asi 10,2 miliardy lidí. To je víc, než jak vysokou populaci odborníci předpovídají pro rok 2050.

Tudíž – je třeba začít jednat. S rozumem. A s láskou, když už máme toho Valentýna.