Měsíční sloupek Ivany Tykač: Nekopejme mezi sebou příkopy, raději stavme mosty

Rozděl a panuj. Kdo z nás tuto větu neslyšel? A upřímně – kdo z nás si v posledních letech a měsících nekladl otázku, jestli se někdo z nejvyšších mocenských pater usilovně nesnaží uplatnit toto pravidlo beze zbytku. Rozdělená společnost má problém se semknout, a proto se pak těžko sjednotí k svržení nebo ovlivnění něčeho, co ji sužuje. Panovník/politik může zůstávat relativně v klidu.

Je několik zdrojů, které latinské rčení divide et impera připisují hned několika osobnostem – nejčastěji asi Juliu Caesarovi či Filipu II. Makedonskému, ale též francouzskému králi Ludvíku XI. nebo Machiavellimu. V podstatě nám to všem asi může být jedno, protože na významu těch tří slov to nic nemění: znesvářené a rozdělené skupině se vládne lépe než té, která bude lidově řečeno „táhnout za jeden provaz“.
Tato taktika se velmi často užívá v politických soubojích – stačí vznést nesvár mezi protistranu, a vznikne nedůvěra a vypuknou rozbroje. Jakýkoli subjekt je tím pádem snáze ovladatelný a lehce porazitelný.
Geniálně jednoduché, že? A ještě o stupínek geniálnější je, když si tuto taktiku zúčastněné strany ani neuvědomují – nebo si ji uvědomí, až když je pozdě. Pomineme-li rozdělování společnosti jako taktiku ve válečném kolektivu a budeme-li se držet „jen“ záměru společnost rozdělit, aby se lépe vládlo v čase míru, stačí se rozhlédnout kolem sebe. Za poslední měsíce krize kolem pandemie vidíme, jak se dokázali mezi sebou rozhádat kamarádi, rodiny, kolegové na pracovišti – jednou to bylo kvůli nutnosti (nebo zbytečnosti) nošení roušek, podruhé kvůli různým druhům švindlování s testy a opatřeními, a nyní vládne jako hlavní téma sporu to, zda je lépe se očkovat či neočkovat proti onemocnění covidem. Všem by nám mělo jít o jeden cíl, a přesto vznikají nesmiřitelné tábory lidí, kteří by před časem spolu trávili jinak pohodová setkání. Dnes spolu nemůžou být v jedné místnosti a nenávist na sociálních sítích narostla do té míry, že se lidé vzájemně blokují, protože urážky překračují únosnou mez.

Všichni věří tomu, že jde o zdraví, o princip, někteří tvrdí, že o budoucí svobodu. Všichni to myslí dobře, ale společně k tomu cíli prostě nedojdou. A je asi jedno, jestli s nimi občas někdo šikovně zamanipuluje. Takto rozdělená společnost se nyní bude jen těžko znovu spojovat. Přitom jiná moudrost praví, že bychom se měli naučit stavět k sobě mosty, a ne kopat příkopy. A co by nám všem mohlo pomoci, je používání empatie.

Umění vžít se do podmínek toho druhého nám bohužel zoufale chybí. V době covidu a vyplácení různých
finančních kompenzací od státu najednou některá skupina lidí měla pocit, že jen oni mají plné právo na kompenzace, zatímco ti druzí nikoli, protože… Zkrátka i když možná jen neúmyslně, i zde bylo mezi lidi vraženo tolik klínů, že jim to těžko dovolí rychle se otřepat a spojit se. Přitom je to škoda pro nás všechny. Když se naučíme vzájemně se poslouchat a přemýšlet o tom, co nám druhá strana sděluje, pochopíme mnohé a třeba lépe najdeme cestu z problémů, které nás tíží. Pandemie má bezesporu největší dopad na nízkopříjmové vrstvy obyvatelstva. Tito lidé nemohli pracovat z domova, protože jim to způsob jejich práce neumožňuje. Navíc se jednalo nejčastěji o odvětví, která byla a budou zřejmě nejvíc zasažena, poněvadž jsou vázána na globální trh. Dopady toho všeho se brzy projeví. Rozevírání nůžek ve společnosti ovlivňuje bohužel i politiku. Lidé v nouzi nebo beznaději pak o to víc touží po spasiteli, který jim slíbí světlé zítřky a nadstandardní sociální jistoty. Podobně jako tomu bylo vždy v časech krize, dá se předpokládat, že bude sílit populismus. I ten – šikovně postavený a přednesený – opět může vést jen k dalšímu rozdělování lidí. K nenávisti ke skupinám, na které někdo (s jakýmkoli cílem) ukáže. Je to nebezpečný trend. Měli bychom se naučit ho včas rozpoznat. Doplatit na to a nést následky pak můžeme všichni. Proto je lepší stavět mosty. Příkopů se už vykopalo víc než dost.