Měsíční sloupek Ivany Tykač: Nebojme se připomínat MDŽ

Jsme ženy, tím pádem automaticky přijímáme roli matky, partnerky, pečovatelky. Zároveň ale milujeme svoji práci a chceme se realizovat mimo domov. Na rozdíl od mužů, kteří jsou za člověka považováni automaticky, na nás ženy často společnost hledí jen jako na zvířátka zmítaná hormony a zcela zapomíná, že i žena je člověk – „human beeing“ – se svými právy a kariérními ambicemi.

V BŘEZNU SLAVÍME MEZINÁRODNÍ DEN ŽEN, který u nás stále považujeme za podivné dědictví komunismu. Ale v západní části Evropy si ho připomínají v souladu s původním záměrem: jako feministický svátek boje za rovné postavení žen s muži. Feministky nechtějí ženy zvýhodňovat ani povyšovat nad muže. Jenom chtějí, abychom všichni byli lidé se stejnými právy, povinnostmi i možnostmi. Naše prababičky stálo mnohaleté úsilí, abychom směly volit a studovat na vysoké škole, což dnes pokládáme za samozřejmost. Ale když už můžeme studovat a vyjadřovat své politické preference, stále není automatické, že se se svým vzděláním chceme rovnocenně uplatňovat na trhu práce a ve společnosti. Stále jsme my ženy i dnes definovány hlavně svou biologickou podstatou. Matkám se nevěří, že se dokážou soustředit zároveň na práci i rodinu. A přitom dle výzkumu je prý mozek matky se dvěma malými dětmi stejně vytrénovaný jako mozek pilota stíhačky. Často slyším i od vysoce postavených žen, že je nutné volit mezi rodinou a kariérou. A ženy, které chtějí děti a chtějí je samy vychovávat, pak nepostupují na kariérním žebříčku, vydělávají celý život méně než muži, a tím pádem ve svém důsledku mají nižší důchody a ve stáří živoří. O situaci samoživitelek, které se musejí o dítě jak samy starat, tak na něj vydělávat, ani nemluvím. Proto bohužel stále musíme hovořit o diskriminaci žen. Obrovské množství žen přitom už dávno dokázalo – a každý den znovu dokazuje – že umíme být matkami a současně profesionálkami ve svých oborech. Z historických postav mě inspiruje například Eleanor Roosevelt. Byla nejdéle sloužící první dámou USA, porodila šest dětí. Často se účastnila volební kampaně místo svého nevěrného muže a v době, kdy to bylo velmi nepopulární, bojovala nejen za práva žen, ale i Afroameričanů. Stala se první předsedkyní Komise OSN pro lidská práva a hrála zásadní roli v sepsání Všeobecné deklarace lidských práv. Za lidská práva bojovala až do své smrti v roce 1962. Stejně úžasných žen najdeme samozřejmě mnoho i v naší historii. Proto nemám ráda, když se někde prosazují kvóty pro ženy. Kvóty mi evokují pocit méněcennosti žen, což je samozřejmě naprostý nesmysl. Ve srovnání s muži nemáme stejné startovní podmínky vštěpené původní rodinou, kde stále doznívají po staletí zažité vzorce: muž živitel, žena pečovatelka. Našim partnerům mužská biologická podstata nijak nebrání, aby doma také vařili, uklízeli a starali se o děti či nemohoucí rodiče. Stejně jako ženám děloha nebrání v náročném studiu a vykonávání vysokých manažerských pozic. Každá a každý musí mít stejné možnosti vybrat si v životě, co chce, na co má talent a co ji nebo jeho baví. Každá a každý musí mít stejná práva, ale i povinnosti. Ale často si situaci komplikujeme my ženy samy. Protože jsme odmalička vychovávané k tomu, že domácnost a vztahy v rodině jsou naše zodpovědnost. Máme sklony řešit všechno, co muži s klidem přehlížejí. V partnerství zapomínáme na povinnost samy k sobě a na rozdíl od mužů máme sklony se mnohem více přizpůsobovat. Musíme se naučit rozhodovat samy o sobě a zjistit, v čem se cítíme komfortně. Musíme to učit své dcery. A syny naopak to, že zodpovědnost za rodinu nespočívá jen ve vydělávání peněz. Život v partnerství znamená vzájemný konsenzus, nikoli jednostranné přizpůsobení se tomu druhému. Zároveň se neobejdeme bez nastavení podpory ze strany státu. Potřebujeme dostatek služeb v péči o závislé členy rodiny, díky nimž můžeme dosáhnout na ony stejné startovní podmínky. Potřebujeme, aby samoživitelství nevedlo k chudobě a vyčerpávajícímu zápasu o každodenní přežití. Pojďme tedy o to společně usilovat a navázat na odkaz našich statečných prababiček. A nebojme se připomínat MDŽ.

Kresba: Filip Sodomka
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.