Měsíční sloupek Ivany Tykač
Když německé nakladatelství Ravensburger koncem srpna oznámilo stažení několika dětských knih na motivy příběhů o Vinnetouovi kvůli „obvinění z folklorních stereotypů o původních obyvatelích Severní Ameriky a nevhodném přivlastňování jejich kultury“, zkoušela jsem si představit své dětství bez něj. Mladý náčelník byl nejen pro moji generaci ztělesněním neohroženého hrdiny, díky kterému jsme se ve svých dětských fantaziích přenášeli na prérie a honili stáda divokých bizonů. Jeho příběhy v nás probouzely tvůrčí procesy a podněcovaly bezbřehou fantazii. Vedli jsme s „vetřelci“ líté boje o důležitá území (co na tom, že byla jen někde u babičky za chalupou v lese), tupým nožíkem vyráběli vlastní nástroje a stavěli si všelijaká přístřeší. Poznávali jsme hodnoty opravdových mužů – ušlechtilost, toleranci, obětavost, čest, přátelství, upřímnost, nezištnost a pochopení. Jistě, s odstupem času jsme poznali, že příběhy Karla Maye byly historicky nepřesné a naivní a pohled na Divoký Západ nám velmi zromantizovaly, ale že by byly rasistické? Tak jsme to jako děti určitě nevnímali a nevnímáme ani dnes. Vždyť postavy Vinnetoua a Old Shatterhanda pro nás přímo symbolizovaly smír a souznění mezi kulturami.
Podléhání západní společnosti hlasům nátlakových skupin jistých hyperkorektních aktivistů ve mně vyvolává, řečeno jejich slovy, kulturní tíseň, ve které není jasné, o který kus své identity, vzpomínek nebo dětství přijdu dnes nebo zítra. I u nás by se mohli vyřádit. Takový Ladův kocour Mikeš, který se obával Cikánů, nebo jak psali o této menšině Karel Čapek či Karel Hynek Mácha. Zaměří se aktivisté i na ně? Budou v nás také vzbuzovat pocit viny za to, kdo jsme a kdo jsme byli? Budou se nám snažit vzít naši kulturu? Připravit nás o největší jména naší poezie a prózy?
Ale možná se začíná blýskat na lepší časy. Stále častěji se ozývají hlasy rozumu, které se i přes hrozbu ostrakizace nebojí říkat pravdu. Třeba s kritikou posledního tažení aktivistů proti Vinnetouovi se ozval skutečný příslušník indiánského kmene Siouxů. „Jsem na straně Vinnetoua! Naprosto podporuju jeho příběhy a docela mě naštvalo, že se ho snaží téměř vymazat. Necítím se vůbec diskriminován a na Vinnetouovi nevidím nic diskriminujícího nebo rasistického,“ řekl.
Celé toto tažení proti tomu, aby se jakákoliv menšina mohla cítit uražena bělochem, je zvlášť nepochopitelné pro nás Středoevropany. Je to klasická ukázka uplatňování kolektivní viny, proti kterému někteří aktivisté tak rádi protestují. Copak my jsme někdy někoho kolonizovali? Obchodovali s černými otroky? Potlačovali práva indiánů? Musíme opravdu snášet prohlášení osobností typu Whoopi Goldberg, že holocaust bylo jen nějaké vyvražďování bílých lidí mezi sebou a nešlo tedy o rasismus? Vždyť my jsme byli většinu historie na straně těch, se kterými si velké evropské národy dělaly, co chtěly, obíraly nás o naši kulturu, jazyk i území. Není to tak dlouho, co nám podle nacistických plánů hrozilo dokonce přemístění někam k Severnímu ledovému oceánu. A dnes na nás z jedné strany křičí, že utlačujeme menšiny, a z druhé, že tu adorujeme nacismus.
„S historií musíme žít, ne se ji snažit vymazat, protože jak známo, národ, který svoji historii nezná, ji musí prožít znovu. I jako většina máme svá práva, svou kulturu a hrdost. Neměli bychom se tedy bát je bránit a stanovit hranice mezi právy menšin a arogantním kladením dědičné kolektivní viny na lidi, kteří s činy svých předků nemají kromě barvy kůže nic společného.
Ivana Tykač
Mácha – https://cs.wikipedia.org/wiki/Cik%C3%A1ni_(Karel_Hynek_M%C3%A1cha)
Čapek – https://zlatyfond.sme.sk/dielo/5078/Capek_Povidky-z-druhe-kapsy/12
Přesídlení Čechů – https://cs.wikipedia.org/wiki/Kone%C4%8Dn%C3%A9_%C5%99e%C5%A1en%C3%AD_%C4%8Desk%C3%A9_ot%C3%A1zky
Dotazník W4W ke Dni matek: České ženy jsou rády matkami a k mateřství mají pozitivní vztah
Jsou české ženy rády matkami? To je otázka, kterou se v krátkém dotazníku…