Měsíční sloupek Ivany Tykač

Přátelství je součástí lidského štěstí,“ říkával Jan Werich a Přátelství činí naše štěstí zářivějším, zvyšuje jeho třpyt. Neštěstí pak činí snesitelnějším, poněvadž je sdílí a snáší s námi společně,“ zapsal si na stejné téma o více než dva tisíce let dříve římský filosof a politik Marcus Tullius Cicero.

Přátelé jsou hned po rodině těmi nejdůležitějšími lidmi, které v životě máme. A pro někoho je přítel víc než jeho pravá rodina. Je to totiž někdo, koho jsme si sami vybrali, s kým lépe souzníme, někdo, kdo nás má pořád stejně rád, i když o nás všechno ví. Nemusíme se před ním přetvařovat, zná všechny naše slabiny, nesoudí nás. Skutečné přátelství je vztah dvou rovných partnerů, kteří si naslouchají a rozumějí i tam, kde se ten druhý už neumí vyslovit; kteří s sebou nesou těžkosti života a umí se postavit i obětovat jeden za druhého.

Pravou hodnotu přátelství často poznáváme už jako děti. Nikdy nezapomenu na moji nejlepší kamarádku z dětství Míšu. Bylo nám pět a byly jsme jako jedna duše, přebývající ve dvou malých tělech. Přijížděla na víkendy do chatové osady, kde jsem přes léto byla se svým dědečkem a tam jsme spolu prožívaly neskutečná dobrodružství. Naší zvlášť oblíbenou společnou kratochvílí bylo lezení na obří hromadu jílu u fotbalového hřiště, což můj děda považoval za velmi nebezpečnou zábavu a měly jsme zákaz tam chodit. Jenže znáte to – co není dovolené, to je někdy taky neodolatelně přitažlivé. A tak jsem jednou za hustého deště Míšu přemluvila a šly jsme spolu lézt na naši jílovou horu, která se nám před očima pod nápory vody měnila v bláto. Nohy v holínkách se nám do něj nebezpečně bořily, ale my neohroženě lezly až na vrchol. Děda nás načapal přesně ve chvíli, kdy se naše drobná tělíčka beznadějně nořila do lepkavé hmoty, gumové boty se v ní nenávratně utopily a kdy jsme pochopily, že naše výprava nebyl nejlepší nápad (když si zpětně představím, že by se v podobné situaci dnes ocitly moje děti, polévá mě horko). Jenže děda tehdy situaci mylně vyhodnotil a jeho hněv se neobrátil na mě coby autorku ztřeštěného nápadu, ale na moji kamarádku Míšu. Zlobil se na ni za to, že mě do téhle šlamastyky navedla, vynadal jenom jí a já tehdy poprvé zakusila, jak trýznivý je ten pocit, když se někomu, koho máte rádi, děje bezpráví.  Z jílové hory jsem tehdy utekla s pláčem a obrovským pocitem křivdy za svoji malou kamarádku. Nedokázala jsem unést, že ji děda obvinil z něčeho, za co nemohla. To nepopsatelné zoufalství a bolest mě nakonec přivedly k tomu, že jsem dědovi řekla pravdu a všechnu vinu vzala na sebe. Děda se Míše omluvil a naše holčičí přátelství, posílené tímhle zážitkem, nám přetrvalo ještě mnoho dalších let.

I když se naše cesty později rozešly, Míšu mám ve svých vzpomínkách dodnes. A díky téhle zkušenosti také netrpím romantickými představami o tom, že každé přátelství musí trvat navždy nebo ževšechna přátelství nás mohou uspokojit ve všech směrech.

Když je nám smutno, voláme Johaně, když chceme vyrazit na koncert nebo do kina, víme, že nejvíc si to užijeme s Karolínou, a nejlepší parťačka na jógu nebo chození po horách je zásadně Hanka.

Jen těžko lze mít důvěrníka, duchovního kouče, psychologa, intelektuála, kulturního znalce, vtipálka i talentovaného sportovce v jednom člověku. Naše potřeby jsou různé a jedna lidská bytost je nemůže všechny naplnit. Pěstovat si přátelství s odlišnými DNA je normální, každé z nich bude mít trochu jinou kvalitu, ale v součtu všechna velký přínos.

Zřejmě každý z nás má jednoho přítele napořád. Je to někdo, s kým jsme možná chodili do školky, kdo s námi vyrůstal, prožil naše první lásky i zklamání, někdo, kdo zná naši rodinnou historii a spojuje nás s ním tolik společných vzpomínek, že i když se vidíme jednou za pár let, máme si toho vždycky tolik co říct.

Často mezi přáteli potřebujeme i kamaráda pro inspiraci, někoho, kdo nás povzbuzuje, rozšiřuje nám obzory, vidí v nás to nejlepší a díky jeho neotřelým nápadům zdoláváme zdánlivě nepřekonatelné překážky. Vzpomeňte si teď schválně na toho, kdo Vás před časem přemluvil, ať po čtyřicítce začnete běhat maratony nebo si otevřete vlastní cukrárnu, kde konečně někdo ocení Vaše báječné dorty.

Přítel – důvěrník – je z typologie kamarádů ten, na kterého je vždycky spolehnutí. Můžeme mu svěřit cokoliv, u něj naše tajemství zůstanou v bezpečí a naší duši se uleví.

Další kategorií přátel jsou ti, kteří jsou s námi spjati jen v určitém období života, ale často se v něm zdrží i déle. Staneme-li se maminkou, naší nejlepší kamarádkou je najednou jiná maminka, se kterou mnohem snadněji zvládáme všechny překážky mateřství. Pustíme-li se do podnikání, může být naším velkým přítelem někdo, kdo se do podobného dobrodružství pustil před námi a je v tomto směru naším cenným rádcem. Na takovém přátelství je zásadní fakt, že nás spojuje stejná mise, kterou oba potřebujeme zvládnout.

Existuje i typ přátel, které bychom občas nejraději neměli. Jsou to ti, kteří nám vždy bez servítků vpálí pravdu do očí, nešetří nás, nenechají nás kňourat a užírat se pocitem méněcennosti, ale nastavují nám nemilosrdné zrcadlo. Vztahu s nimi se podvědomě trochu bojíme, ale hluboko uvnitř víme, že bez jejich pravdy bychom se možná nikdy neposunuli blíž k vrcholu.

Zkrátka přátelé do našeho života přicházejí, ale také z něho zase odcházejí. A ne vždy to musí být kvůli nějakému rozporu. Vzdálit se mohou naše zájmy či názory, můžeme se odstěhovat, změnit školu či práci, promění se naše životní situace… a někdy ani nevíme, čím to, že se někdo z našeho života vytratí. I když některá přátelství trvají roky a jiná jen krátce, přesto v nás zanechají hlubokou stopu. V mnoha situacích nás přátelství naučí hodně o sobě samých a často nám připomene, jak důležité je mít někoho, kdo nás zná a rozumí nám. Je dobré užívat si přátelství, které právě máme, a to bez nároku na to, aby trvalo napořád.

Sociální média si na našich vztazích – a na přátelství obzvlášť – vybírají svoji daň. Facebook, Instagram, Twitter a další změnily od základů způsob, jakým spolu komunikujeme a jakou prazvláštní podobu naše přátelství získávají. Pro někoho je často jediný kamarád ten, jehož fotku si přiřadí mezi friends na Facebooku. Kvůli sociálním médiím si často myslíme, že někoho velice dobře známe. Ale kdybychom k sobě byli upřímní, tak pokud někomu olajkujeme fotku na Instagramu nebo on nám, není to důkaz přátelství. Pravé přátelství totiž vyžaduje čas a komunikaci – nejlépe tváří v tvář. Pocit důvěry můžeme získat pouze k někomu, s kým trávíme čas osobně. Základem dlouhotrvajících vztahů mezi dvěma lidmi jsou zážitky a vzpomínky, které nikde nepostujeme, ale které skutečně žijeme a vyprávíme si o nich při společných setkáních. Prázdné povrchní vztahy nám jen berou čas a energii a když jsme pak vystaveni reálným setkáním a komunikaci tváří v tvář, nevíme, co dělat. Stojí před námi někdo z masa a kostí a my si najednou nemůžeme promyslet odpověď, opravit ji, načechrat, zdokonalit, projet filtrem nebo ji kompletně smazat, jako jsme zvyklí on-line. Máme pár vteřin na reakci a nevíme si s ní rady. Mnohdy už ani neumíme navazovat reálná přátelství, a tak jsme raději zalezlí u obrazovek a píšeme si s lidmi, se kterými se nikdy nepotkáme, kteří nás nikdy nechytí za ruku, když to budeme opravdu potřebovat.      


Možná máme na sítích stovky friends či followerů, ale štěstí není o tom, kolik přátel napočítáme, ale s kolika přáteli můžeme v životě opravu počítat. Pro budování hlubokého přátelství je potřeba věnovat mu čas a energii a ani jednoho přeci nemáme nekonečně mnoho.

Přátelské pouto je zkrátka v našem životě opravdu důležité a na jeho oslavu existuje už pěkných pár let i Mezinárodní den přátelství mezi lidmi, zeměmi a kulturami. V Česku jeho oslava připadá zrovna na prázdniny, a tak zatímco ve světě si v tomto období lidé jako důkaz přátelství třeba posílají pohlednice, květiny, malé dárky nebo spolu tančí, my si s naším přítelem či přítelkyní můžeme alespoň zavolat a společně zavzpomínat… třeba na to, jak jsme spolu jako děti lezly na „jílovou horu“.

Ivana Tykač

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.