Já volím děti. Koho volíte vy? BLOG
Během nich jsme poprvé poznali, jak chutná moře, potkali první lásku, zažili spaní pod širou oblohou, zjistili, že nejlepší buřty jsou ty opečené na vlastnoručně ořezaném klacku nebo že po borůvkách zůstanou pusy nadlouho modré jako obloha a po jahodách zase sladké jako med. Dodnes v nás prázdniny vyvolávají nejrůznější vzpomínky. Jako děti jsme se na ně netrpělivě těšily už...
Matky. Vychovávají nás, tiší každou bolest, otírají moře slz i odřená kolena. Učí nás prát se se životem i obdivovat všechny jeho krásy. Právě jim (stejně jako otcům) vděčíme za to, jací jsme, za svou podstatu. Jedna moje známá kdysi trefně pronesla, že být mámou znamená všimnout si, že na oslavě zbyly jen tři kusy dortu pro čtyři lidi, a klidně prohlásit, že dorty jste...
Jsou české ženy rády matkami? To je otázka, kterou se v krátkém dotazníku zabývala obecně prospěšná společnost WOMEN FOR WOMEN (W4W). Dotazník byl distribuován mezi téměř 1 000 žen, které v posledních pěti letech přišly do kontaktu s W4W. Z výsledku dotazníku vyplývá, že většina českých žen si své mateřství užívá, a to i bez ohledu na to, že se někdy potýká s nedostatkem...
Za každou rodinou by měl stát silný tým. Na Den matek si připomeňme, že jej tvoří máma a táta. A péči o děti by měli mít na starost oba.
Měla velké kostěné brýle a ohnivě rudé vlasy, mluvila třemi jazyky a byla tak přísná, že v jejích hodinách si nikdo nedovolil ani zakašlat. Zásadně se nedržela školních osnov, ale její výklady byly tak poutavé, že si nevzpomínám, že bych kdy v hodinách potřebovala učebnici. To díky ní jsem si zamilovala mapy, cestopisy, snila o výpravách do dalekých zemí a později jich...
Prásk. Velká sněhová koule mně míří přímo za krk. Za ní další. A ještě jedna. Jsme na horách, bělostné vločky nám padají do tváře a už dobrou hodinu vedeme s dcerou velkou sněhovou bitvu, v níž na plné čáře prohrávám. Sníh za krkem taje a v tenkých studených pramíncích mi stéká za tričko. Brrr. Jsme promočené a drkotáme zuby. Jdeme se ohřát a dcera si s sebou domů jako trofej odnáší sněhovou kouli. Než zapálíme...
Vzpomenete si ještě, co jsme prožívali zhruba touto dobou před třemi lety? Tehdy jsem si byla jistá, že si ty ponuré zimní dny budu pamatovat už navždycky. Zavřené všechny školy. Omezení pro občany i podniky. Vylidněné ulice, prázdná města, nepřístupné restaurace, provozovny a obchodní centra. Uzavřené státní hranice. Stoupající počty nakažených, plnící se nemocnice, katastrofické scénáře. Predikce pandemie na několik let...
Je ráno, budík zvoní už potřetí. Otvíráme rozespalé oči a vstáváme do nového dne. Po cestě do kuchyně sbíráme pohozené svršky a rovnou zapínáme první pračku. Probouzíme děti, obstaráváme snídaně, svačiny (a křečka). Znovu probouzíme děti, přerazíme se přitom o hrad z lega, dceři zaplétáme copánky, zatímco se starším potomkem probíráme kvalitu výkonů v anglické fotbalové lize. Vyprazdňujeme plnou myčku, dcera si mezitím...
Buchtičky se šodó, rajská nebo kopečkové rizoto. Vzpomínáte si, který školní oběd jste měli, jako dítě, nejraději? Školní jídelna v nás vyvolává nostalgické vzpomínky a školní obědy jsou velké téma i dnes. Co je na nich tak zvláštního? Mám pocit, že jako rodiče někdy prožíváme kvalitu nabídky a zpracování školní stravy mnohem intenzivněji, než naše děti, které školní jídelnu osobně navštěvují. A možná i intenzivněji, než jak jsme to prožívali kdysi my sami, coby...
Představte si, jak ráno otvíráte svůj účet na sociálních sítích, máte tisíce followerů a mezi roky nastřádanou komunitu sdílíte svoje názory či jen vesele diskutujete. Uplyne pár hodin, a všechny vaše příspěvky a komentáře letí do koše. Účet vám totiž vypnuli. Z vlastní zkušenosti víte, že Facebook, často zcela bez povšimnutí, nechává otevřeně kolovat nenávistné příspěvky i komentáře, ve kterých lidé někomu...
